9/11 a NWO

Novinky

Václav Havel - zednář, aneb je to nějaké divné s tou láskou a pravdou


Ještě jsem našel kapitolu z knihy Johannese Rothkranze Maastrichtská dohoda, konečné řešení pro Evropu.

Opis kapitoly z knihy: Johannes Rothkranz - Maastrichtská dohoda, konečné řešení pro Evropu

 

Vydalo: PRO FIDE CATHOLICA

 

Z německého originálu Johannes Rothkranz, Vertrag von Maastricht

Endlösung für Europa, Verlag A. Schmid, Durach 1993

přeložil © Jaroslav Voříšek 1996

 

5. Václav Havel

O internacionálních pletichách synagogy a lóží nejlépe informovaný československý

časopis „Týdeník Politika“ uvedl v jednom ze svých čísel r. 1992, že Sion

potají designoval československého prezidenta Václava Havla do možné budoucí

funkce prezidenta maastrichtské Evropy. Co by snad mimo Československo mohlo

na první pohled vypadat jako nějaká nacionální vychloubačnost, naopak vůbec nepřekvapuje

znalce mezinárodní scény. Po desetiletí byl spisovatel a „disident“ Václav

Havel v celém světě systematicky stylizován do role vznešeného symbolu, postavy

zasloužilé o „demokracii“, dodržování „lidských práv“ a představitele intelektuálního

odboje ve východním bloku. Ze samotných současných československých

pramenů je zcela jasně zřejmé, že masovými médii svého času úspěšně vytvořená

glorifikace prominentního signatáře legendární „Charty 77“ (pro znalce

lóžové symboliky: 77 = 7 x 11) nebyla ničím jiným, než podlou dezinformační

kampaní. Hnutí „Charty 77“ bylo ovšem vytvořeno samotnou komunistickou juntou,

jak dokazuje skvěle informovaný (skutečný!) český disident a publicista Miroslav

Dolejší:

„Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zvláště pro soukromou potřebu jejích

vůdců shromažďoval v Nadaci Charty ve Stockholmu zeť akademika Arnošta Kolmana, František Janouch. Tyto prostředky pocházely především od židovských

mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy

nadace v USA, B’nai B’rith, Masarykovy nadace při Masarykově muzeu

v Izraeli, od židovských odborových svazů zvláště v USA, ve Švédsku a pod.“87

„Charta 77“ se svým židovským financiérům opravdu vyplatila, jak nás informuje

tentokrát Rudolf Ströbinger v kontrolovaném domácím tisku. Tlachá totiž o jakémsi

„oficiálně vládním antisemitismu“ v komunistickém poválečném Československu,

ačkoli si třeba nejen u Traiana Romanesca můžeme přečíst, že už dávno

před potlačením „Pražského jara“ 1968 kryptohebrejem Brežněvem vládla v této

nešťastné zemi židovská klika: „Gottwald, Slánský (Salzman), Clementis, Reicin,

David, atd!“88 – Navzdory tomu dobře placení pseudodisidenti kvíleli podle sionisticko-

komunistického scénáře u zdi nářků: „Jenom několik málo českých a slovenských

intelektuálů a především hnutí za občanská práva ‚Charta 77’ protestovalo

proti státem trpěnému antisemitismu. V dokumentu ‚Tragédie Židů v poválečném

Československu’ upozorňovala ‚Charta 77’ na tento jev“89 – věrna pořád ještě na

hlupáky zabírající metodě: „Chyťte zloděje!“

Bez ohledu na tyto detaily z pozadí věci musí být každému přinejmenším nápadný

způsob, jakým byl okamžitě po „obratu“ v roce 1989 Václav Havel vytažen

z propadliště a dosazen do nejvyššího státního úřadu, i jak mu internacionálka zajišťovala

udílení všemožných poct a udržovala jej v ohnisku neustálé pozornosti

světových sdělovacích médií. Jeho volba československým prezidentem po „demokratickém zvratu“ 1989 fatálně upomíná na volbu disidenta z nacistické éry, Konráda Adenauera, po rovněž „demokratickém obratu“ v roce 1945!

Šťastnou shodou okolností vlastním v precizním německém překladu zprávy

a dokumenty z Československa, které zde v Německu nejsou prakticky vůbec známé,

a z nichž budu také v tomto oddílu knihy vydatně čerpat. Přesto bych rád začal

zajímavou poznámkou tiskového orgánu „Alpina“ č. 4/1990 stejnojmenné švýcarské

velkolóže: „Východní Evropa je na nejlepší cestě svrhnout jho státního socialismu,

jímž byla po mnoho let srážena k zemi. Logický důsledek tohoto vývoje:

zednářstvo znovu obnoví svou sílu a moc.“90 – Toto sebevědomé tvrzení potvrzuje

událost, která se stala v hlavním slovenském městě Bratislavě – přirozeně bez povšimnutí

ze strany kontrolovaného tisku. Informovaly o ní pouze dva malé opoziční

listy v zemi: „12. chešvanu 5752 v Bratislavě znovu založili zednářskou lóži

B’nai B’rith [Synové smlouvy] na Slovensku, která si zvolila název ‚Tolerancia’.

Lóži instaloval prezident evropského distriktu Maurice Honigbaum z Francie spolu

s ředitelem distriktu XIX, prof. dr. Ehrlichem, přítomni byli dále zástupci distriktu

Velké Británie, prezidenti z Vídně a Budapešti, stejně jako desítky přátel a hostí.

Za slovenskou veřejnost přišel pozdravit shromážděné předseda SNR F. Mikloško

a téměř celá vláda v čele s předsedou J. Čarnogurským, dále primátor Bratislavy,

diplomatický sbor, mnozí veřejní činitelé a pozdravy poslali i biskupové. Projevy

přednesli Honigbaum, Ehrlich, Mikloško a prezident bratislavské expozitury B’nai

B’rith, P. Traubner. Ani oficiální média, ani stranický tisk KDH [Kresťanskodemokratické hnutie] o události neinformovaly.“91

Doplňme si nyní tyto důvěrné informace o obecné situaci také několika poučnými

údaji o osobě bývalého „disidenta“ a „obhájce lidských práv“ Václava Havla:

„‚Konec komunismu a začátek demokracie’ byl oficiálně vyhlášen koncem listopadu

při vrcholících studentských demonstracích. Ale nikoli studenti sametové revoluce,

nýbrž komunisté sami odstranili starou gardu stranických vůdců a vzdali se

většiny v kabinetě. Stalinistický prezident Gustáv Husák byl nahrazen Václavem

Havlem. Havel, spisovatel a mluvčí Charty 77 vyšel z nově zformované ‚skupiny

demokratické opozice’, nazvané ‚Občanské fórum’, známé tím – jak informují

američtí pozorovatelé – že je především ve svých špičkách dokonale podstaveno

tajnou policií. Během všech let, kdy byl Havel veřejností považován za odsouzeného,

mu komunisté dovolili shromažďovat v zahraničí honoráře za své divadelní hry

a kupovat si za ně luxusní zboží, – mj. také automobil Mercedes – což v komunistických

zemích bylo jinak možné jenom prominentům režimu.“92

Ještě mnohem přesnější a důkladnější informace o podivné prehistorii tohoto

„disidenta na státní útraty“ přináší jeden anonymní spis,93 který koloval po Československu počátkem roku 1991. Stojí v něm doslova: „V březnu 1989 se v pražských soukromých bytech pouštěla videokazeta s Havlovou hrou ‚Asanace’, natočenou malou divadelní scénou v Německu. Na konci hry byl připojen asi osmiminutový snímkový přehled autorova života. Na jednom záběru je Václav Havel se

všemi rituálními symboly zednářů korunován králem.

Otec a strýc Václava Havla byli členy zednářské lóže ‚Bohemia’. Otec stavěl své

objekty výhradně pro židovské investory (např. obchodní domy Brouk a Babka,

ASO, Barrandovské terasy, palác Lucerna a pod.) a výhradně pro židovské majitele.

Strýc V. Havla vlastnil s židovskou kapitálovou účastí filmové ateliéry Barrandov.

Oba financovali sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub a oba byli

členy Rotary-klubu. PEN-klub je světová židovsko-zednářská organizace, sdružující

úspěšné spisovatele a vydavatele. Byl založen roku 1921 v Londýně a jeho činnost

byla u nás v dobách stalinského režimu zakázána. Po jeho obnovení v prosinci

1989 byl Václav Havel zvolen čestným předsedou. Rotary-klub je obdobou PENklubu

a sdružuje úspěšné podnikatele, finančníky a průmyslníky. Před nedávnem

Havel obdržel mezinárodní cenu Rotary.

 

 

Václav Havel byl zasvěcen do zednářství r. 1968 při svém pobytu v USA. Do

lóže byl uveden Arthurem Milerem,94 prezidentem světového PEN-klubu, Židem

a bývalým americkým komunistou, spisovatelem a dramatikem. Havlovi se dostalo

30. stupně zasvěcení podle amerického ritu (Ritual of Knight Kadosh) z roku 1879.

Krátce po svém zvolení navštívil Havel Izrael, kde s rabínskou čepičkou na hlavě

převzal čestný doktorát. Vídeňský ‚Kurier’ přinesl Havlův snímek, na němž se

židovskými modlicími řemínky kolem hlavy, opřen o Zeď nářků, mumlá hebrejské

modlitby a skládá přísahu. Havel navštívil také Masarykovo muzeum, které Židé

postavili v Izraeli na památku svého velkého příznivce a spolupracovníka (T. G.

Masaryk byl zednář 18. stupně podle francouzského ritu Chevalier-Rose-Croix,

zkr. rozenkrucián). Židé a jejich propagační aparát prohlásili Václava Havla za pokračovatele

a následníka T. G. Masaryka, čímž byla symbolicky stvrzena úloha

Československa v evropské politice, navazující na jeho poslání z roku 1918. Byla

zaregistrována zpráva, že Havel byl během své návštěvy v Izraeli predestinován

pro případnou funkci prvního prezidenta sjednocené Evropy v roce 2000.“

Nejen tedy podle „Týdeníku Politika“, ale i podle tohoto pramene jsou ze strany

samozvaných pořadatelů světa před Havlem v dohledu ještě veliké věci. Vysvětluje

to také, proč právě on a proč teprve po roce 2000 má Havel usednout do křesla

Panevropy: tak dlouho to ještě může trvat, než hospodářsky zruinované státy komunistického

východního bloku budou pomocí miliard dolarů a marek – převážně

z kapes amerických a německých daňových poplatníků – zhruba vypreparovány

pro vstup do maastrichtské Evropy, pro níž Otto von Habsburg a jeho společníci

tak neúnavně víří bubny. A když se pak teatrálně poukáže na centrální polohu Prahy

v této „Evropě od Atlantiku po Ural“ a ukáže se na to, že nikdo není vhodnější

pro post panevropského šéfa „státu“ než právě tento „Panevropan“, který svým původem

ono geografické centrum ztělesňuje: Václav Havel. Je jasné, že skutečným

vládcům Evropy o takový tlach, jakým je „ústřední geografická poloha“, samozřejmě

nejde – záleží jim na tom, nenápadným způsobem pomalu připravovat vyvolené,

určené linii věrné vazaly Sionu pokud možno „demokratickým“ způsobem

na jejich budoucí úlohu. Můžeme však mít za téměř jisté, že pro případ předčasného

úmrtí relativně mladého Havla je v pohotovosti připraven „náhradník“.

Jak potvrzují naprosto shodné zprávy, zatím se v Československu samém Havel

postaral (já připojuji: podle příkazu!) o to, aby stará komunistická (čti: sionistická!)

garda zůstala u vesla. „Jak známo, byl Václav Havel komunisty vsazen do vězení.

To potkalo ovšem i bývalého polského diktátora Gomulku, maďarského Kadára

nebo Havlova předchůdce Husáka. Václav Havel byl ve volbách 8. června 1990

potvrzen v úřadu prezidenta. Měl pouze jediného protikandidáta, komunistu.“ –

Jinými slovy to znamená: voliči neměli jako vždy žádnou volbu! „Čestmír Císař,

bývalý tajemník Komunistické strany, řekl podle Reutera (18. 12. 1989): ‚Znám

kvalifikaci Václava Havla... mohu říci, že jeho i můj program jsou v mnoha bodech

identické.’ Dnešní premiér Čalfa byl ještě prezidentem Husákem postaven do čela

komunistického kabinetu... Američtí pozorovatelé oznamují, že ohlášené rozpuštění

tajné policie StB se dosud neuskutečnilo... StB infiltruje opoziční skupiny, sabotuje

jejich snahy a registruje jména nepohodlných lidí pro pozdější opatření. Telefony

jsou i nadále odposlouchávány a národ ve všech svých vrstvách je ještě pořád

pod trvalou kontrolou.“95

V souladu s těmito skutečnostmi pak vidí pražský „Týdeník Politika“ Václava

Havla v jedné linii s předchozími československými vůdci T. G. Masarykem a

Klementem Gottwaldem. V březnu 1992 přinesl tento časopis na úvodní straně portréty

tří politiků s titulem: „Masaryk, Gottwald a Havel v historické kontinuitě dějin

bolševismu“, a každý snímek doprovodil následujícím komentářem: „T. G. Masaryk,

jeden z nejvýznamnějších otců bolševismu – K. Gottwald, první představitel

otevřené bolševické diktatury – V. Havel, první představitel skryté bolševické vlády

podle Berijovy koncepce.“96

V týdeníku „Republika“ Republikánské strany Československa použil v létě

roku 1991 Ladislav Šalda formu „otevřeného dopisu“, aby směroval na Havlovu

adresu nejvážnější výtky a vyzval ho k odstoupení z úřadu. Cituji ve výtahu:

„Je to očividně historický paradox, když Vám dnes píši tento otevřený dopis

s výzvou, abyste opustil svůj prezidentský úřad. V roce 1975 jste takový dopis sám

posílal tehdejšímu prezidentu Husákovi. Dnes jste na jeho místě – necítíte absurditu

situace? Jako dramatik jistě, ale jako politik – sotva.

Vždy jste se vydával za disidenta. Ale za co jste vlastně jako disident bojoval?

Pro co jste se nechával komunistickou justicí zavírat do komunistického vězení?

Co bylo vlastně smyslem Vašeho disidentství? Každý normální člověk předpokládal,

že bojujete za svržení komunistické diktatury, za likvidaci této zločinecké organizace,

srovnatelné s fašistickou stranou v Německu třicátých let. Jenže situace je

taková, že stát mají v rukou komunisté Čalfa, Dubček, Dienstbier, Dobrovský,

Dlouhý, Pithart, Šabata, Jičínský, Kořínková, Rychetský a ještě dlouhá – a zahanbující

– řada dalších. Vysvětlete národu, kterému jste kázal o nutnosti pádu komunistické

totality, v čem Váš podíl na likvidaci komunistické moci spočívá. V nejvyšší

míře jste se naopak zasloužil o záchranu komunistické strany tehdy, kdy

scházel jen krůček k postavení těchto zločinců mimo zákon. Dokud budete komunisty

a jejich stranu chránit, zůstává jediným smyslem a obsahem Vašeho – nyní už

jen takzvaného – boje pouhé prahnutí po moci, po vysokém příjmu a popularitě.

Žádné jiné vysvětlení pro to neexistuje, stejně jako Vaše smysluplné řeči nemohou

obyčejné občany přesvědčit o čestnosti Vašich úmyslů. Vaše tolerance vůči komunistickým

zločincům je bezbřehá. Celá komunistická garnitura, která se v průběhu

40 let provinila fašistickými zločiny, zůstává nepotrestána, ba právě naopak, všichni

dostali vládní a zákonodárné funkce. Předchozí vládnoucí garnitura si v poklidu

odešla do svých vil a bungalovů a užívá si tam v klidu rent a majetku, který si krádežemi

nashromáždila a který jí Vy tak velkoryse ponecháváte.

Zatímco stovky, dokonce tisíce politických vězňů a skutečných členů hnutí odporu

dodnes čekají na morální i materiální odškodnění, odcházejí ze svých výnosných

postů příslušníci bezpečnosti, ministerstev a vojáci z povolání zajištěni obrovskými

finančními prostředky jako s takzvaným odstupným za zločiny, kterých se

dopustili. A odcházejí – místo do vězení – do předem připravených a zajištěných

družstev, akciových společností a firem, které pro ně komunistická mafie zřídila.

Vy sám jste se obklopil kryptokomunisty z roku 1968 – už to samo o sobě je zločin

a důvod k Vašemu odstoupení. …

Diplomatické úřady jste obsadil lidmi minulého režimu, komunisty, jako je např.

soudružka Klímová v USA, soudruh Schuster v Kanadě, soudruh Johanes v Kuvajtu

a podobně. Je to vyslovená ostuda našeho státu. V zahraničí se ozývají hlasy našich

krajanů, ale takové Vy neslyšíte, nechcete slyšet – nebo snad dokonce nesmíte

slyšet! …

Vezměte už konečně na vědomí, a nejen Vy, ale také všichni Vaši přítelíčkové

z Charty 77 a ostatních tajemných organizací, že tato zem má už dost komunistů

i totality. Soudruh Dubček nemůže být pro mne žádným zákonodárcem, soudruzi

Čalfa a Pithart nejsou žádnými předsedy vlád, a Vy nejste a nikdy nebudete mým

prezidentem. Odejděte z politické scény a přenechte ji schopnějším a minulostí nezatíženým

lidem – tento stát a tento národ si to konečně zaslouží!“97

Vysokostupňový zednář Václav Havel přirozeně není tak jednoduše diletantský

a neschopný, jak mu Šalda ve svém dlouhém dopise připisuje. Mnohem blíže pravdě

je, že jeho „komunističtí přítelíčkové“ jsou z největší části usazeni v lóžích nebo

přímo v synagoze a diktují mu, co má dělat a čeho si nevšímat. Mezi 40-50 jeho

poradci je podle už citovaného anonymního spisu pozoruhodný počet synů Abrahámových,

tak např. (až do nedávna) československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier,

který mj. podle zprávy agentury Reuter vystoupil v srpnu 1991 s dezinformativními

výroky o údajném sovětském „puči“ proti Jelcinovi.98

Svoji oddanost Sionu – u zednářů obligátní – demonstroval Havel nejen při své

návštěvě Masarykova muzea v Izraeli, ale také při nespočetných dalších příležitostech.

Podle židovských novin Allgemeine Jüdische Wochenzeitung se na podzim

1990 pořádala v Oslo mezinárodní konference pod „pracovním“ názvem Anatomie

nenávisti, věnovaná – jak jinak – obehrané kolovrátkové písničce internacionalistů,

„antisemitismu“. Konference se zúčastnili „prominentní politici a vědci z celého

světa. K účastníkům čtyřdenní akce, iniciované spisovatelem a nositelem Nobelovy

ceny Elie Wieselem, patřili vedle prezidenta Mitterranda a jeho československého

kolegy Václava Havla také předsedkyně německého Spolkového sněmu Rita Süßmuthová

a berlínský spisovatel Günther Grass.“99 V květnu 1991 byla v úřadě

spolkového kancléře v Bonnu otevřena výstava s názvem „Judaica Prag“ – Václav

Havel u toho přirozeně nechyběl.100

Uprostřed října 1991 byl jeden můj zpravodaj v Praze a stal se tam svědkem

návštěvy izraelského prezidenta Chaima Herzoga, o níž mi potom sdělil: „Při slavnosti

v pražské Smetanově síni přednesl Václav Havel kratší projev v přítomnosti

Chaima Herzoga a mnoha dalších prominentů. Vyslovil zde svoji definici antisemitismu:

„Židé jako mesiánský národ museli a musí ve svých dějinách nepřetržitě

trpět. Jejich utrpení má však dobrý význam – právě jeho prostřednictvím se ostatním

národům otevírají oči pro skutečnou humanitu.“ – Podle Havla se tedy má mesiášem

rozumět židovský národ! Samozřejmě nepadlo ani slovo o Bohu nebo dokonce

o Kristu Spasiteli – pouze a výhradně poklona judaismu.

Že Havel, tato nadějná veličina nadcházející „křesťanské Evropy“, není ani katolíkem

ani praktikujícím křesťanem, potvrdil naprosto nepokrytě – na rozdíl od jiných

on sám, když se např. v rozhovoru pro italské noviny La Repubblika jednoznačně

vyslovil pro Sionem zadaný, všechna náboženství zahrnující „ekumenismus“

Jana Pavla II. Podle zprávy KNA Havel vyzdvihl „ochotu papeže k rozhovorům

s představiteli ostatních náboženství. ‚Velmi si papeže vážím. Líbí se mi jeho

široký humanistický horizont a spirituální dimenze, které uplatňuje ve veškerém

svém konání, tedy i v mezinárodní politice.’ Ohodnotit teologickou úroveň Jana

Pavla II. se ovšem neodvážil, protože není praktikující katolík.“101

Pokoncilně katolický italský měsíčník Trenta Giorni to chtěl při příležitosti papežovy

návštěvy v Praze v dubnu 1990 vědět ještě přesněji a ptal se: „Řekl jste, že

jste katolík, ale ne praktikující. Jakou máte představu o Kristu? Je z vašeho pohledu

prorokem, moralistou, revolucionářem, intelektuálem nebo snad ještě něčím jiným?“

Havlova odpověď: „Odvolávám se především na jeho morálně-etické kvality,

na jeho učení lásky, tolerance a pokory, a ovšem také na jeho odvahu zastávat

své ideje bez ohledu na osobní následky. ‚Ježíš, ne César!’ bylo heslem našeho

prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka.“102 – Opravdu poťouchle dvojsmyslné

heslo: stačí posunout čárku ve větě a máme mnohem pravděpodobnější interpretaci:

„Ježíš ne, César!“

Jakého vládce (Césara) místo Krista měl Havel na mysli, objasnil hned při jiné

příležitosti. „Masová média oznámila první vystoupení skupiny Rolling Stones

v ČSFR. ‚Václav Havel se ukázal jako skutečný fanoušek této skupiny.’ AP píše

dne 19. 8. 1990: ‚Je také symbolické, že právě na onom návrší nad Vltavou, odkud

kdysi na dolů Prahu shlížela monumentální kamenná postava, bylo na obrovském

transparentu vyobrazeno poznávací znamení: jazyk, vyplazený z úst s našpulenými

rty.’ Vyplazený jazyk a ostatní atributy platí od nepaměti za ďábelský symbol.“103

Kde nám ale při tom všem zůstal Panevropan Václav Havel? Nuže, právě tak

jako Simon Wiesenthal, důvěrný přítel Helmuta Kohla, je i Havel nositelem finančně

velmi zajímavé ceny „Erasma Rotterdamského“, která je vyhrazena pro představitele

celoevropsky relevantní „kulturní práce“.104 Dosavadní vrchol veřejné části

své panevropské kariéry zažil zednářský „rytíř Kádoš“ v Cáchách při převzetí ceny

Karla Velikého, kterou bývalé sídelní město tohoto císaře (samozřejmě nikoli

„město Cáchy“, nýbrž jeho lóžím oddaní funkcionáři) kdysi jako prvnímu propůjčilo

zednářskému „Rytíři Růžového Kříže“ Richardu Coudenhove-Kalergimu.

Velká lóžová událost se odehrála 9. května 1991 a svedla dohromady Panevropany

z (pokoncilní) církve celého světa. Zde je ve výtahu zpráva DT:

„Spisovatel a státní prezident Československa Havel byl na den Nanebevstoupení

Páně vyznamenán mezinárodní Karlovou cenou města Cách. Při slavnosti udílení

ceny v korunovačním sále cášské radnice bylo za přítomnosti mnoha státníků z

domova i z ciziny oceněno zvláště Havlovo angažmá v uskutečňování lidských

práv a jeho role v revolucích Východní Evropy. Havel, který za bývalého režimu

vytrpěl mnoholeté věznění a zákaz výkonu povolání, patřil k zakladatelům hnutí za

lidská práva ‚Charta 77’ a v minulém roce byl zvolen prezidentem Československa.

… Propůjčení ceny, které se jako každoročně konalo na svátek Nanebevstoupení

Páně, předcházela slavnostní mše v cášském dómu, celebrovaná biskupem Hemmerlem.

… Francouzský prezident Mitterrand, který byl cenou Karla Velikého poctěn

před třemi roky společně se spolkovým kancléřem Kohlem, poukázal ve své

oslavné řeči především na spisovatele a filosofa Havla, což by mezi současnými

politiky nemělo být zapomínáno. … Havel se vyslovil pro pokračování evropské

integrace v rámci helsinského procesu a Evropského společenství, na němž by se

měla podílet také Východní Evropa.“105 – Právě toto usilovné naléhání synů Abrahámových

na co možná nejrychlejší zavlečení Západní i Východní Evropy do maastrichtského

superstátu bylo hlavním důvodem pro volbu Havla za nositele ceny

Karla Velikého!

Přirozeně, že přítomní lóžoví bratři a Panevropané nevyzdvihovali při této příležitosti

do nebe jenom Evropu, ale také sami sebe. „Pozdvihněme svá srdce k Bohu

za Evropu, za lidstvo... Je to tužba lidského srdce, která nás povznáší vzhůru,“ řekl

biskup Hemmerle. Sám agnostik Mitterrand, který pronesl chvalořeč na Havla, se

cítil přímo osloven biskupovými slovy: „Oddělující zdi nerostou do nebe.“ Pak připojil

pár svých osobních intrik také Helmut Kohl. Přesto však to nebylo prakticky

nic proti slovům Havla a Mitterranda, kteří opustili obvyklou zásadu politické zdrženlivosti

a rovnou mu „přišili“ obrovskou zásluhu o Evropu. François Mitterrand:

„Zvláště spolkový kancléř Kohl se zasadil o to, že sjednocené Německo bude Německem

evropským... Evropa znovu nalezla své společné hodnoty, na nichž spočívá.

A Havel poděkoval Kohlovi a Mitterrandovi za prokázané úsilí při upevňování

německo-francouzské vzájemnosti, jež označil za příklad pro ostatní.“106 – K výkonům

obou těchto posledně jmenovaných architektů Panevropy si ještě později leccos

řekneme. Nyní se však pro změnu budeme zabývat spolubratrem v úřadě biskupa

Hemmerleho, který se jako málokterý jiný vrchní pastýř pokoncilní církve

„zasloužil“ o maastrichtskou Evropu.

 

85 Rheinischer Merkur/Christ und Welt, 27. 4. 1990.

86 Srovnej: DT, 20. a 27. 8. 1992.

87 Miroslav Dolejší, Analýza událostí 17. listopadu, Praha 1990, zde cit. podle: Karl Steinhauser,

EG – Die Super-UdSSR von morgen, Wien o. J. (1992), (dále jen: Steinhauser), 183.

88 Traian Romanescu, Amos y Esclavos del Siglo XX. Por qué avanza el comunismo, Buenos Aires

1983 (dále jen: Romanescu), 16.

89 Rudolf Ströbinger, v: DT, 25. 2. 1993. Jak se tam dále dočítáme, byl čirou náhodou právě český

vrchní rabín (!) Karol Sidon (v překladu: „hvězda“!) „jedním z prvních spolusignatářů manifestu

Charty 77 o občanských právech a byl později zbaven státního občanství. Počátkem osmdesátých

let studoval Sidon mj. také v Heidelbergu“, což byl pravý účel „zbavení občanství“!

90 Cit. podle Peter Blackwood v: CODE, č. 6/1991, 15.

91 Týdeník Politika (Praha, ČSFR) č. 63 z 16. 4. - 22. 4. 1992, přetištěno z týdeníku Zmena (Bratislava),

č. 14/1992.

92 Philomena, č. 1/1991, 45.

93 Jde o materiál, poprvé částečně přetištěný v tehdy už samizdatovém vydání Mladé demokracie

č. 99, 10. 1. 1991; pozn. editora.

94 Miroslav. Dolejší, cit. podle: Steinhauser, 185. Dále tam čteme: „Bezprostředně po svém zvolení

prezidentem v roce 1989 rehabilitoval Václav Havel dosud zakázané zednářské lóže, k jejichž

členům patřili téměř všichni vedoucí představitelé Charty 77 a Občanského fóra... Klíčové pozice

v parlamentě dostali bývalí komunisté Lis, Šabata a Dubček. K nim byli přiděleni zednáři

Zeman, Kučera, Stanko a mnoho dalších... Premiérem České republiky se stal Petr Pithart, bývalý

komunista a zednář...“ – Zde tedy máme postačující doklad správnosti výše citovaného tvrzení

švýcarské velkolóže Alpina!

95 Tamtéž.

96 Týdeník Politika, č. 58 z 12. 3. - 18. 3. 1992.

97 Republika, č. 28/1991.

98 DT, 27. 8. 1991.

99 Allgemeine Jüdische Wochenzeitung, 19. 9. 1990, 7.

100 Jürgen Serke v novinách Die Welt, 10. 5. 1991.

101 DT, 25. 9. 1990.

102 Philomena, č. 1/1991, 45.

103 Tamtéž.

104 DT, 11. 2. 1993.


Zdroj:Facebook
Poslední komentáře
19.12.2011 18:14:42: Kdo není zednář ať se ozve.........Jáááá